Diego, Don Diego, krásný koně máš...
Diego, Don Diego, proč máš v očích pláč?
španělská balada
Byl podzim. Ledový vítr sfoukával listí z pahýlů větví stromů a přinášel smrt květinám. Slunce mizelo za temnou hradbou hor stále dřív a dřív, jako by se už nemohlo dívat na to, co se děje s jeho zemí. Ale byl to skutečně jen nastávající konec léta a s ním spojený příchod Smrti země, který znechucoval zářícího nebeského poutníka? Ne. Asi ne. Tak se to přece dělo odnepaměti. Znovuzrození, Rozkvět, Mdloby a Smrt. Věčný koloběh života Země... na to by si přece muselo zvyknout i to nejmalichernější nebeské těleso. Bylo v tom něco jiného.
Promrzající zemi pustošili muži v kápích i přilbicích, pěší i na koni, sekyrou i mečem. Něco však měli společné: krutost, zášť, šeď zvenčí a čerň v srdcích. Brali, co se jim zachtělo. Pole, domy, koně, děti... Odjížděli k hrozivé pevnosti na vrchu jako se krkavci slétají k hnízdu a vraceli s ještě krutějšími rozkazy. Jen málokdo tušil, jaký řád se skrývá za obsazenými hospodami, nájezdy na bezvýznamné vesnice a centrem všeho dění na zapadlém hradě. Všichni bědovali kvůli podpáleným stodolám, ukradeným koním a dcerám uneseným do nájezdnických bordelů. Ale nikdo se tomu nebránil. Útlak a násilí patřily k životu.
Bylo tu však stále místo, které vzdorovalo chladu i čepelím mečů. Rozlehlá pláň plná lesů, řek, luk. Kraj, který téměř nikdo neznal. V ohybu největšího z toků se rozkládala nepatrná vesnice a kousek cesty od ní stál srub. Kolem něj se táhly ohrady – míle a míle starých dřevěných plotů a v nich na stovky koní. Žili zde v míru a pokoji, rodili se a umírali. Jenže jednoho dne došel podzim až sem. Spolu se Šedými meči.
* * *
„Klid, zpomal... Hodný, hodný jsi. Klus!“ práskl kotlinou ostrý hlas. Bělouš v neveliké kruhové ohradě pohodil hlavou, zvolnil tempo a odfrkl si.
„Tak jsi hodný. Stůj!“
Dvě zadní nohy, bílé jako nejčistší sníh, se zaryly do měkké země. Kolem se rozlétla sprška hlíny, valach zastavil a položil uši.
„No tak, klid. Čeho se zase bojíš?“ přicházel ke zvířeti pomalu muž.
Svým hlasem by mohl konejšit raněné dravce. Široká ramena a hruď mu kryla košile černá jako havraní pera, na nohou měl oblečeny kalhoty téže barvy. Odhodil si z čela tmavé vlasy slepené potem a nasadil si klobouk nedefinovatelného tvaru. Oči mu zářily radostí a také trochu únavou. Usmíval se, ale celým svým vzezřením jako by říkal: „Nechte mě být. To jsem já, jsem takový a co je vám vlastně do toho.“
Navzdory tomuto vzhledu se nyní láskyplně mazlil s bělouškem v ohradě.
„Sám to nevíš, viď? Jsi můj malý hlupáček, lekáš se i stínů. Tak už jdi, prosím tě,“ popohnal ho do obrovského výběhu plácnutím po zadku. Potřásl hlavou při pohledu na koně, který se okamžitě začal válet v blátě a sklonil se před nízkým vchodem do srubu.
Říkali mu Koňák. Koňák Samotář. Vesničané z nedaleké osady se ho stranili – a on jich. Občas se mezi nimi objevil s hloučkem koní, prodal je a odvedl nějakého mládence na výpomoc. Takoví hoši pak měli o živobytí postaráno. Kdo se vrátil od Diega Samotáře, byl obdivován. Uměl zacházet s koňmi, byl spravedlivý a moudrý. Rod Koňáků žil ve srubu odnepaměti. Nejstarší obyvatelé vyprávěli o narození Diegova otce, jako kdyby to byla legenda o zrození světa a o bozích.
Muž v černém a všichni jeho předci byli ostatně zdrojem mnoha pověstí. Koně z jejich chovu vydrželi víc práce, byli věrní a odolní proti špatným podmínkám i nemocem. Proslýchalo se, že je to kvůli tomu, jak se s nimi Diego loučí. Vždy před každým zvířetem poklekl a dýchl mu opatrně na nozdry. Pak mu pošeptal pár slov do ucha, přejel dlaní po pružné linii šíje a odešel. Jenom pouhá pověra? Možná, ale jisté je, že nyní už většina koní po celé zemi od severu k jihu i naopak pocházela od některého z Koňáků.
Zkrátka a dobře, lidé ve vesnici Samotáře tolerovali. Kupovali od něj koně, odváděli mu mládence a v hospodě se předháněli ve vyprávění historek o něm. Oblíbenou kratochvílí dívek bylo chvástání, kterouže si muž včerejšího večera pozval do svého srubu. Všechny však lhaly. Narozdíl od svého otce, který podle zkazek nenechal na pokoji jedinou vesnickou sukni, Diego společnost žen a dívek nevyhledával. Nikdo jej nikdy neviděl prohodit byť jen pár slov s někým jiným než se sedláky, stařešinou nebo dětmi. Byl prostě zvláštní.
Muž vešel do srubu a mávnutím ruky k sobě přivolal klučinu, který se marně snažil schovat za pelestí dřevěné postele.
„Co tu zas děláš? Říkal jsem ti, až budeš starší! Jsi moc malý, abys mi mohl pomáhat. Padej do vesnice a vyřiď, že dneska asi nepřijdu. Proč? Neslyšíš?“ pohodil hlavou ke stáji, odkud se ozývalo bolestné ržání, „Moji koně mne potřebují! A nejmíň rok tě tu nechci vidět!“ volal už za klukovými zády.
„Spratek nevycválanej,“ pohodil zlobně hlavou. V tom způsobu bylo cosi tak koňského, že by nikdo ani na okamžik nezapochyboval o totožnosti tohoto muže. Tohle dělal jedině Diego.
Opatrně otevřel dveře do stáje a vešel dovnitř. Ze rtů mu splývala jakási tichá melodie. Když o mnoho chvil později vylezl ven, zpocený, bez košile, ale s malým bílým uzlíčkem v náručí, už si nezpíval. Poklekl, zmáčené tělíčko pomalu položil na zem a otřel jej slámou. Ramena se mu třásla, když potichu a povzbudivě promlouval.
„Tak šup, maličká, vstávej. Máma ti umřela, ale ty to zvládneš. Musíš. No tak vstávej!“
Zázrak nového života. Mokrá bílá klisnička natáhla přední kopýtka dopředu, zaklepala hlavičkou a stoupla si. Chvilinku se třásla, pak se jí drobné pavoukovité nožky rozjely a ona spadla na tvrdou zem. Zatvářila se převelice ublíženě a Diego se hlasitě rozesmál. Kobylka se otočila za zvukem jeho hlasu, se zájmem si ho prohlédla a po několika marných pokusech se k němu nejistě dopotácela. Muž jí jemně zasunul prsty do nozder, aby si zvykla na jeho pach, podstrčil pod ni obě předloktí a narovnal se. Donesl ji k hnědé klisně, která ospale přežvykovala v nedalekém venkovním stání.
„Obě jste zůstaly samy. Tak co, zvyknete si? Nic jiného vám asi stejně nezbývá, krásky moje,“ zavřel dveře a odešel do srubu pro lopatu.
Když dlouho poté vztyčil na nízké hromadě hlíny dřevěný kříž se zručně vyrytým jménem Hvězda a zvedl hlavu, nebylo jisté, zda vlhkost na jeho obličeji, hrudi a svalnatých zádech je opravdu jen pot.
* * *
Oheň, křik, pláč. Dým nad stodolami a bolestný ryk raněných. Muž v šedém plášti a masivní přilbici vyštěkl pár povelů a vojáci kolem něj ustali ve vraždění. Jakási žena si přivinula k hrudi malinké dítě a rozběhla se k muži, jenž se plazil zpod čepele jednoho z nich. Zakrvácený pes stáhl ocas a odplížil se do chléva. Porubaní muži si nevšímali mělkých šrámů ani ran až na kost a rozběhli se pro vědra k nejbližší studni. Plameny na doškových střechách zasyčely a zmizely ve sprškách vody. Z haldy slámy opodál se s pláčem zvedla dívka v potrhaných cárech a odkulhala za psem. Velitel ohrnul horní ret, rozhlédl se po svých mužích a rozkřikl se:
„Vesničané! Sami vidíte, co umíme! A to mám dneska vcelku dobrou náladu,“ ušklíbl se na nejbližšího vojáka.
„Necháme vás i tuhle mizernou osadu být. Chceme jen jedno. Kde je muž z rodu Koňáků, přezdívaný Samotář? Vysoký, černovlasý. Dodává vám koně. Kde žije?“
„Milostivý pane... Diego... tudy, přes les a pořád na východ,“ přišoural se shrbený muž s hnědou kápí a dlouhými vousy – vesnický stařešina.
„Díky, dědku. Tady máš svou odměnu,“ zachechtal se posupně jezdec, hodil mu zlatou minci, nasadil si přilbu a mávl rukou v jezdecké rukavici na muže za sebou. Vyšvihli se na koně. Jeden z nich zaryl svému zvířeti paty do břicha a napřáhl meč. Vzduchem zasyčela čepel, starcovo tělo se prohnulo jako luk a zlaťák mu vylétl ze sevřené dlaně. Voják ho zručně zachytil a strčil do koženého váčku za pasem.
„Tak sbohem, chátro! A pamatujte si, že vás ušetřily Šedé meče!“
* * *
Ke srubu se blížilo stádo koní. Tak devět, deset. Diego zvedl hlavu ze země a prsty obemkl jílec dýky. Než stihl jakkoli zareagovat, vycválali z lesa jezdci a obklíčili ho. Jejich koně netrpělivě hrabali kopyty, chtějíce od něj pohlazení. Držela je jen chladná udidla v měkkých koutcích tlam.
„Kdo z vás se mnou chce mluvit? Nemám nevyřízené účty s celou elitní gardou Mečů. Předstup, nejsi-li zbabělec!“
„To nejsem, Koňáku,“ vyjel z kruhu velitel a sejmul z hlavy přilbici. Diegovy oči ztemněly.
„Být tebou, chovám se pokorněji – skutečně máš vroubek u všech Šedých mečů.“
„Nejsem si vědom ničeho, co by mohlo vašeho pána popudit. No ano, Nomatie, nejsem takový hlupák, abych si myslel, že se do toho prokletého hradu sjíždíte jen kvůli pitkám a poradám. Plazíte se pro rozkazy a jako prašiví psi je utíkáte splnit. Nerozzlobil jsem vás, ale toho tajemného, co se bojí vyjet sám. Fuj!“ odplivl si Diego, kochajíce se mužovým znejistěním.
„Tohle ti nepomůže, Die-...Koňáku. Ale zpět k tvému provinění,“ nabyl Nomatius ztracenou jistotu.
„Jsem zvědav.“
„Kůň z tvého chovu shodil a šeredně podupal významného muže z našich řad. Ten bohužel přes naši veškerou snahu nepřežil noc.“
„Někdo, kdo lízal paty té správné osobě, co? Hodný koník,“ pronesl polohlasem Diego a naprosto nedotčen zprávou pokračoval: „A co má být? Asi špatně jel. Navíc, kůň z mého chovu? Ukaž mi nějakého, který není.“
„Je to vinou tvého koně a tedy tvojí vinou, ať budeš namítat cokoliv. Dlužíš Šedým mečům svou váhu ve zlatě. Za dva dny je najdeme tady, na tom kameni. Jinak tvůj srub lehne popelem. Dva dny, Koňáku, ani o hodinu víc. Jedeme!“ obrátil se už na své muže. Přitáhl otěž a donutil koně se postavit na zadní. Nad hlavou máchnul mečem a kolem něj se rozvířil šedý plášť. Diego si znechuceně odfrknul. Nomatius se v sedle otočil a jako by nechtě tiše pronesl: „Život je cenná věc, otče...“
* * *
Lesní mýtina byla prosycena nepozemským klidem. Větve stromů ji skrývaly před ostrým slunečním žárem i prudkým lijákem. Měkká zem tišila kroky muže zahaleného tmavým pláštěm. Zatajila okolí i naráz kolene o zem, když poklekl před skalou, která zakrývala mezeru mezi stromy. Moc dobře věděl, že kdyby se pokusil protáhnout pod větvemi, stromy by ho ošklivě zřídily.
„Kraji tajů a hájemství dobra! Mýtino světla, palouku krásy. Útočiště lásky… Otevři!“
Skála se ani nehnula. Muž se skrytou tváří celou litanii zopakoval. Tentokrát se mu dostalo reakce – odněkud zpoza kamene se ozvalo lehounké zachichotání.
„Farkieno! Víš, že jsem to já, tak už mne pusť.“
„Diego! Jak ráda tě zas vidím,“ vynořila se zpoza skály dívka v lehounkém šálu barvy jarní trávy. Ve vlasech měla květiny a kolem kotníků se jí obtáčely spletené větvičky. V očích se jí leskly jiskřičky mládí a nerozvážnosti. A voněla jehličím…
„Pojď, pojď dál do mé říše,“ oplétala se kolem něj jak břečťan kolem stromu. Lehce se prosmýkla kolem balvanu, mávla rukávem a vtáhla za sebou i Diega. Bylo mu dovoleno projít.
„Jistě, Farko, ale pomalu. Nejsem už z nejmladších.“
„Ale no tak, Samotáři můj,“ zapletla mu prsty do uhlově černých vlasů, „tvůj dědeček za mnou chodil – a byl nejméně o dvacet zim starší.“
„Vznešenost rodu upadá. Vždyť to víš. Tak nech toho, sakra!“ vyjel na vílu, která mu velice obratně rozšněrovávala plášť. Farkiena se na chvíli uraženě stáhla, ale moc dlouho jí to nevydrželo. Když začal Diego znovu mluvit, měl už kolem krku cíp jejího šátku.
„Potřebuju radu. A pokud budeš tak hodná, i pomoc. Znáš les, Farkieno. Musím sehnat zlato. Hodně zlata. Nejlépe do zítřejšího večera. Pomůžeš?“
„Šedaví, viď. Ano, seženu ti ten lesklý kov, kterého si vy lidé tak považujete. Stejně jej nemám moc ráda. Stromy z něj nerostou a zvířata se z něho nenapijí, tak co s ním? Ale něco za něco, Koňáku. Jsem tu tak sama.“
Diego se nemohl rozhodnout. Nebyl si tak jist, že má času nazbyt, ale Farka přes celou svou lehkomyslnost držela slovo. A jemu by to nebylo tak proti mysli. Vypletl jí z vlasů květinu a zabořil tvář do té zlatavě hnědé závěje.
* * *
Probudil se až odpoledne, schoulený pod záplavou jedlových větví. Pohledem přelétl slunce nad obzorem, protáhl si záda a zařval: „Farkieno! Kde jsi?“
„Tady. Nekřič tolik, poplašíš mi ptáky,“ ozvalo se ze stromu nad ním. Víla obratně seskočila z nejnižší větve a zahryzla se do šišky, až semínka odletovala.
„Dáš si se mnou?“
„Ne, díky,“ pokrčil Diego nos a vytáhl z kapsy kus sušeného masa.
„Lovils v mém lese?“ vyprskla Farka a náhle se ze svůdné víly proměnila ve vzteklou vlčici.
„Ne. Je koupené ve vesnici,“ opáčil muž a utrhl zuby další sousto. Hněv jeho společnice ho očividně vůbec nezajímal.
„Musím jít. Zítra po poledni si přijedou pro zlato. Děkuji ti,“ poklesl na jedno koleno a mírně sklonil hlavu.
„Počkej, nespěchej tak. Říkáš zítra v půlce dne? Zůstaneš ještě jednu noc a vyrazíš ráno.“
„A nechceš mi říct, lesní krásko, jak tam dostanu to zlato? Mám jen jednoho koně a nestrhám ho kvůli tvým tužbám.“
„Až bude slunce stát nejvýše a stíny budou nejkratší, bude se u tvého srubu lesknout hromada zlata. Tak ti přísahám. Zůstaneš?“
„Dobrá. Ale buď přesná. Záleží na tom mnohé.“
„Já slovo držím, Koňáku.“
„Teď jsem přišel na to, proč mi vlastně tak často takhle říkáš,“ zajiskřilo Diegovi šibalsky v očích, „není to zrovna láskyplné oslovení, ne? Ale mohlas tak nazývat generace mých předků. Aspoň se ti to neplete, co?“
„Uznávám, že je to tak jednodušší,“ rozesmála se víla, „ale prostě patřím k rodu Koňáků. Kdysi jsem to slíbila – a já své sliby plním. Ale teď naplň ty ten svůj.“
Diego si povzdychl a za konec šatů si Farku přitáhl. Před tím, než ji políbil, vydechl jen: „Ty nejsi lesní víla, ale čarodějnice!“
* * *
Lesem se rozlehlo zahvízdání. Kůň, popásající se na mýtině, zvedl hlavu, otočil uši za zvukem a přiklusal k muži v černém plášti. Ten jej poplácal po krku a omluvným tónem pronesl: „Čekal jsi dlouho, kamaráde, viď. To víš, znáš ženské. Pojď, pojedeme domů.“
Mrštně se na hřebce vyhoupl, mlaskl koutkem úst a odcválal pryč z Farkienina lesa. Moc se mu nechtělo, ale měl tam přece koně… i když, co kdyby přece? No to snad ne, podivil se nad svými ztřeštěnými nápady. I když, kdo by toužil opustit krásnou a vášnivou vílu a vydat se všanc hordě vrahounů.
Zpomalil a vyjel na louku. Povolil otěže, nechal koně přičichnout ke květinám. Zrovna se smál, protože jeho hřebeček uskakoval před bzučící mouchou, když ho náhle v chřípí zaštípal pach kouře. Polekaně zvedl hlavu a nasál okolní vzduch. Páchl spáleninou a… smrtí.
Ač to jindy nedělal, nyní kopl koně do slabin a vyrazil ke svému srubu. Ale i kdyby byl rychlejší než pstruh ve vodě, než jestřáb nad hlavou, než tichý had v sešeřelém lese, nestihl by to. Bylo příliš pozdě.
Na kraji ohrad se zastavil a zdusil v hrdle výkřik. Ze stájí i ohrad šlehaly plameny. Vysoko, až k obloze. Přes špinavý šedý kouř nebylo téměř vidět slunce. Složil hlavu a skryl utrápenou tvář v dlaních. To ne! Probralo ho až zařehtání koně pod ním.
Sesedl, plácl zvíře a pobídl jej: „Běž! Zachraň se, příteli!“
Pak se vrhl ke vratům výběhu, vyrval dubový kolík, zahodil ho a zahalekal. Neměl čas volat na všechny jménem, ale pevně věřil, že pochopí a utečou. Musel věřit.
Od stájí se ozvalo zapraskání dřevěných trámů. Pro všechno na světě! Jeho klisny. Hříbata…
Rozběhl se. Utíkal tak, že by mu snad ani jeho koně nestačili. Zaráželo ho jen, že nikde nevidí Šedé meče. Nepochyboval, že je to jejich dílo. Přijeli sice dřív, ale… Zvedl oči k nebi. Je přece už po poledni…
Do myšlenek se mu vloudila vůně jehličí. Farka! Ta zrádkyně! Falešnice! Kde jsou slíbené hroudy zlata? A on jí jako blázen věřil…
Během přemítání si uvědomil, že už stojí před stájí. Naposledy se zhluboka nadechl, přehodil si přes ústa cíp pláště a vrazil do pekelné výhně.
* * *
Proradná a zrádná lesní víla klečela u stříbrné hladiny jezírka a foukala do vlnek. Smutnýma očima pozorovala svůj vlastní odraz a do svistotu větru šeptala tichá slova.
„Ty nevíš… Ani nemůžeš. Nemám ti za zlé, že nedůvěřuješ. Bolí to, ale nemůžu ti nic vyčítat. Je to tvá cesta. Vaše cesta. Už ve chvíli svého narození jste byli předurčeni k tomu, co nastává. Dlouhá léta jsem doufala, že se vyhneš osudu svého rodu. Musím a chci ti odpustit. Jako jedinému. Dávám ti druhou šanci, Diego.“
Dotkla se vody a na krátký, kratičký okamžik se zdálo, že se jí pod víčkem zaleskla slza. Farka spatřila v jezírku svůj žal a prudce vstala. Do okrouhlé hladiny shodila kámen a jako šílená se roztančila po lese. Byl to tanec smutku a vzteku. Vzteku z bezmocnosti.
* * *
Nomatius se bavil. Miloval pach hořícího dřeva a spáleného masa. Labužnicky nasál kouř a pomalu se otočil.
„Co je? Na stráž, psi líní, a rychle!“
„Pane… to nemohl přežít,“ hleděl muž, který se před chvílí odplížil zapálit si dýmku, na hromadu očouzených trámů.
„S tímhle ďáblem nikdy nevíte, co se stane. Odpočinek až u ve… na hradě!“ zakroutil hlavou a pomalu se obrátil zpět ke spáleništi. Náhle mu obočí vylétlo téměř k linii vlasů. Zpod jednoho zlomeného trámu vylezl kašlající muž s mnoha spáleninami po těle a v cárech oděvu. V náručí držel cosi bílého.
Diego uslzenýma očima neviděl nic jiného než bělostnou hřívu. Spálenou hřívu. Hřívu hříběte, které nedávno zachránil. Marně. Sklonil hlavu k nehybnému křehkému krku, aby skryl slzy. Jeho koně… a tohle maličké. Už nikdy neochutná mléko od klisny ani svěží trávu. Nikdy se nerozběhne po nekonečné pláni a nedotkne se jemnými pysky jeho rukou.
Pozvedl hlavu a první, co spatřil, byla lesklá žlutá hrouda nedaleko jeho nohou. Zmateně a nejistě se postavil a pořádně se rozhlédl. Ona nezradila...
Tiše zasípal: „Proč?“
Vojáci stáli opodál, doposud paralyzováni tím, že se Koňákovi podařilo přežít. Jednomu z nich, tomu s pokleslou čelistí, vypadla z ruky dýmka. Nomatius se vzpamatoval nejrychleji.
„Důvěřivý blázne! Máme zlato i tvé koně a bude nám patřit tvoje hlava. Co bychom chtěli víc?“
Diego naposledy pohladil mrtvé hříbě, s obtížemi tasil meč a hrdelním šepotem pronesl: „Mě nedostanete.“
Dořekl a jako raněný vlk vrazil mezi Šedavé. Než stihli také alespoň vytáhnout zbraně, leželi dva z nich v krvi na zemi. Samotář se mrštně vyhnul Nomatiově ráně a přesekl dalšímu muži obě nohy v kolenech. Couvl, vykryl několik úderů a párkrát jakoby ledabyle sekl. Další dva vojáci v šedých pláštích padli. Jeden bezhlavý, druhý se držel za rozseknuté břicho.
Vypadalo to podivně. Jediný černý plášť. Jediná čepel, kmitající rychleji, než lidské oko postřehne. Jediný muž, který se právě nadechl a dovolil si pohlédnout do tváří těch kolem něj. Obstoupilo jej pět zbylých Mečů. Polkl, sevřel jílec zbraně a… klesl v kolenou.
Beznohý muž, jemuž z pahýlů vytékala krev, se se zaťatými zuby doplazil až za Diega a pomstil se. V ruce, z níž pomalu odcházel život, už mnoho síly nezbývalo. Přesto nůž zajel Koňákovi hluboko do levého stehna. Okolostojící vojáci už jen využili příležitosti, rozmáchli se a ťali.
Diego ztuhl. V koutku úst ho zastudila kapička krve a z krku se mu nechtě vydralo sotva slyšitelné zachrčení. Z posledních sil si z nohy vyrval dýku a padl mrtev na chladnou zem. Nomatius si na otcovo tělo odplivl, mrtvoly svých spolubojovníků překročil a nasedl na koně
„Do sedel! Zlato naložte na koně těch mrtvých neschopných parchantů. Velitel bude mít radost.“
Šedé meče odcválaly od místa plného smrti, krve a popela. Kotlina plná krásy a lásky se v několika okamžicích změnila v ponurý hrob. Zpoza blízkého křoví vykoukla nechápavá dětská tvář. O několik luk a lesů dále se zatřpytila stříbrná hladina.
* * *
V rozlehlém sále se stěnami vykládanými kameny v barvě temných mraků klečelo pět mužů před kamenným trůnem. Hleděli do země, zatínali zuby, svírali rty. Jediné slovo mohlo znamenat popravu.
„Mluvte. Byl úkol splněn?“
„Ano, pane. Koňák Samotář je mrtev a část jeho koní jsme nahnali do našich stájí.“
„Část?“ práskl vzduchem ostrý hlas, jaký by od muže schouleného v chlupatém kožichu čekal jen málokdo.
„Několik jich stačil pustit, veliteli. Utekli. A někteří uhořeli.“
„Dobře, Nomatie. Pro dnešek odpuštěno, ale pro příště – vraždit, krást, mučit, znásilňovat – jak je libo. Ale rozkazy plnit!“
„Ale pane…“
„Nomatie… ukaž mi ty koně!“
„Tudy, pane. Ve stájích,“ přivolal k sobě mávnutím ruky vojáky a poníženě se uklonil. Po čele mu stekla kapka potu.
Po celou dobu, co procházeli chladnými chodbami, nemohl Nomatius uvěřit, jaké má štěstí. Koutkem oka pozoroval záblesky kovové hlavice u opasku svého pána. Nechtěl by se s ním utkat v souboji. Říkalo se, že zná kouzla a že ho neporazí ani nikdo z Koňáků. Teď už asi vážně ne, potlačil uchechtnutí a otevřel masivní dveře. Muže zahltil těžký pach koňské srsti. Prošli uličkou mezi boxy a zastavili před malou ohradou plnou zvířat.
„Tihle jsou Diegovi, pane.“
„Pěkní. Jedni z nejlepších, co tu máme. Škoda, že musel zemřít. Hodil by se nám. Proč mají ty šrámy?“
„Chytali jsme je cestou. Některé dokonce nedaleko hradu a neobešlo se to bez menších potíží.“
„Příliš mnoho problémů, ale dobrá. Jsou tady,“ otočil se muž skrytý v kožešině zády k ohradě a odcházel. Jako blesk se z houfu koňských těl vynořil černý hřebec. Lehce přeskočil hradbu a vzepjal se. Zahrabal kopyty. Vůdce Šedých mečů klesl s rozbitou lebkou. Nomatius zařval a garda mužů kolem něj se vrhla k běsnícímu koni. Ten se ale tak snadno nedal. Řehtal, kousal, kopal. Muži padali jeden za druhým, až nakonec zůstal na nohou jen Nomatius.
Hřebec k němu přiklusal, zlobně si odfrkl, vidíce jeho bezmezný strach a neomylně zamířil k východu z hradu. Ušetřený zbabělec se zhroutil do krvavé kaše na zemi a vzlykal úlevou.
* * *
Před černou pevností seděl u cesty chromý stařec s napřaženou rukou. Poslouchal volání, ozývající se z hradeb. Mluvili o nějaké vraždě, černém ďáblu a veliteli. Nerozuměl dobře, už dlouho mu sluch řádně nesloužil. Ostatně – koho to zajímá, pomyslel si. Na světě líp nebude.
Kolem něj pomalu proklusal kůň barvy noční oblohy. Stařec, který býval kdysi sedlákem, se po něm uznale otočil a kalnýma očima si jej prohlížel.
„Zvláštní,“ pronesl šeptem a hlas se mu zadrhl. Hřebec měl na levé noze čerstvou rozšklebenou ránu.
Na kratičký okamžik se mu zdálo, že vedle zvířete kráčí přízračný obraz dívky v zelených šatech. Odcházeli pryč; do krajů, kam nemůže podzim ani smrt…
