U každého dubu

Jediný den

„Dopijte kumpáni, johó, pijem a drancujem, kradem, tak do dna kumpáni, johó, pirátskej život mám rád…“

Světlovlasý kluk se zastavil na kraji srázu. Před nedávnem měl deváté narozeniny a maminka mu dnes slíbila překvapení. Poprvé mu ráno dovolila převázat polodlouhé vlasy šátkem tak, jako to nosili ti vznešení pánové, co se tu tak často zastavovali. Oslovovali maminku „královno“ a zároveň se usmívali pod fousy. Neměl je rád. Maminka byla jeho královna, ne nějakých načančaných Francouzů a špinavých Arabů. Jen strýčka Barbossu měl rád. Přinesl mu první dýku a naučil ho i ty úžasné námořní uzle. A dokonce… otočil se po mamince, jestli náhodou něco netuší…. dokonce mu slíbil, že ho jednou vezme k sobě do posádky. A chytí spolu „toho proklatého Sparrowa“!

Nevěděl, kdo je „ten proklatý Sparrow“, ale maminka se při vyslovení jeho jména jen smála a doplňovala „kapitán“. Jen málokdy jí tak jiskřilo v očích jako při vzpomínce na Sparrowa. Možná ještě tehdy, když si chodila „povídat s mořem“, jak říkala. Nechápal ale, proč prázdné vlny oslovuje Tio Dalmo…

Elizabeth chytila synka kolem ramen a upřela pohled na obzor. Slunce už zapadalo. Deset let… deset let na moři a jeden jediný den na souši. Deset let z života syna, které jsi promeškal, můj kapitáne…

Nad obzorem se zeleně zablesklo. Malý Will se leknul a chytil se maminčiny sukně. Nedaleko ostrova plula loď. Nádherná loď… skoro tak krásná jako Barbossova Perla.

„No tak pojď, Willie… neboj se, to je přece táta…“ rozběhla se Elizabeth dolů ze srázu, div že si nezlámala nohy. Klučina se opatrně vydal za ní. Když konečně došel až na písečnou pláž, viděl jen stopy vedoucí z moře… stopy od skal… dva zkřížené meče zabodnuté v písku… a dvě postavy, které se objímaly tak těsně, že skoro splývaly v jednu.

Světlovláska se vymanila z objetí a mávla na něj dlaní.

„Pojď sem přece, Willie… Kapitáne Williame Turnere, představuji vám vašeho syna Willa. Willie, tvůj otec, kapitán Bludného Holanďana.“

Kapitán? Ten pověstný převozník duší na onen svět že by měl být jeho otec? Legenda samého Karibiku? Postrach světového oceánu? Ale tolik se podobal Willieho vlastnímu odrazu v mořské hladině… A tak hezky se smál…

„Syn?“ otočil se zaskočený William po rozesmáté Elizabeth. Kývla.

„Další Turner… Něco pro tebe mám, synku,“ pousmál se a vytáhl odřený a otupený nůž. „Vezmi si ho… a spolu s ním i slib, že budeš dobrý a čestný člověk… dobrý pirát jako tvůj otec i dědeček. A teď běž, běž domů.“

„Přijdeme za tebou, Willie,“ slíbila i Elizabeth.

* * *

Kapitán Bludného Holanďana a pirátská královna leželi nazí v objetí na místě, kde moře omývá břehy země a hleděli si do očí. Stejně jako před deseti lety. A slunce dál neúprosně zapadalo…

„Měl bych jít.“

„Já vím… plnit svou povinnost na dalších deset let. A vrátit se na jediný den.“

„Záleží na tom, jaký ten jeden den je…“

Strávili nádhernou noc a pak úžasný den společně s malým Willem. Ale večer patřil zase jen jim a i ten pomalu končil. Will si oblékl kabátec, obul boty a převzal od Elizabeth svůj meč. Tentokrát za ním nevyběhla. Tentokrát ho nepolíbila.

Po kotníky ve vodě se otočil.

„Nezapomeň vyhlížet obzor.“

Až když jí zmizel z očí, odpověděla.

„Už nebudu, Wille.“

* * *

„Vztyčit plachtu, Štruple,“ zavelel promáčený kapitán, když se přehoupl přes zábradlí Holanďana.

„Pane.“

„A poplujem až za ten proklatý…“ spolkl konec věty a uchopil kormidlo. Oči ho pálily, ačkoliv na mořskou sůl si už dávno zvykl.

„Kapitáne!“ ozval se Štrupl Bill a zkostnatělým zápěstím ukazoval přes palubu na malý člun a plavovlásku v něm.

„Elizabeth! U všech ráhen a kosatek, co ty tu děláš? Slunce za chvíli zapadne.“

Vyškrábala se po laně, které jí hodil a veškeré otázky umlčela čepelí, kterou mu položila přes rty.

„Já vím,“ polkla a dýku si bleskovým pohybem zabodla do hrudi. Nestihl ji zadržet. Klesla na kolena, přerývaně oddychovala a plivala krev. Oči, z nichž se pomalu vytrácel život pořád upírala do těch jeho.

„Tak už to ksakru řekni…“ vydechla netrpělivě.

William nemohl uvěřit vlastním očím.

„Elizabeth Swannová… bojíš se smrti?“

„Bez tebe ano.“

„Člen posádky a součást lodi,“ ozvalo se ze všech koutů Holanďana.

„Vítej na palubě.“

* * *

„Ženskou na palubě mít, smůlu velkou chytit,“ brblal námořník se spokojeným úsměvem.

„Ale no tak, Štruple,“ smála se zvonivě Elizabeth a levou rukou objímala kapitána.

„Takže, co je teď v plánu, pane?“ otázala se vesele.

„Najdeme Barbossu a Sparrowa. Perla spolu s Holanďanem… můžou vládnout Karibiku.“

„A co tvůj úkol?“

„Jestli najdeme to, po čem Jack už deset let pátrá… kdo ví jak to dopadne. Jen jedna věc, lásko – co náš syn?“

„Za tři dny u toho ostrova zakotví loď a na přídi bude stát Barbossa. Nalodí ho, nedávno mu to slíbil. A oba si myslí, že jsem to neslyšela. Uvidíme ho brzy, Wille.“

Kapitán Holanďana přejel levačkou po kormidle a pravačkou po boku své ženy. Dvě lásky… a konečně obě pohromadě.

„Poplujem až na obzor… jsme lotrovský plémě… tak do dna, johó!“