Kdo jsi, ty, který pálíš ohněm tajemna i mrazem věčnosti? Ty, jenž máš sílu zastavit slunce i rozbít tmu v očích. Ty, kdož opouštíš spálenou poušť, abys jinou zúrodnil a zasel naději. Ty, kdo můžeš pomoci všem i uvrhnout svět do záhuby, z níž už není možné vstát. Ty, který se skrýváš pod pláštěm tmy, schovává tě denní jas i hlubiny moře a cváláš myšlenkami na vraném koni.
Jsi pán všeho. Kývneš a květiny zvadnou. Mávneš a shoří řeka. Usměješ se a uprostřed zimy nastane jaro. Stačí ti jediný krok a vprostřed pralesa uschnou stromy. Tentýž krok nechá vykvést růži na poušti. Neexistuje nemožné. Pro tebe ne.
Jsi dědic všech mužů vznešené krve. Jsi rytíř kulatého stolu i prostovlasý viking z dávných krajů severu. Jsi mág, sklánící se nad studnou vědění i zapomnění. Jsi mistr slov i meče.
Tvůj hlas děsí i uklidňuje. Bojí se tě každý z nás a všichni toužíme po tvém pohledu. Nenávidíš i miluješ. Jedno jako druhé. Neznáš rozdílu mezi sebou a druhými.
Tolikrát jsem tě viděla v očích mláděte, v krvavých barvách západu slunce, v podzimním listí na chladné zemi a pořád nevím, kdo jsi.
Hledám a nenacházím. Snad nechceš být nalezen. Snad toužíš po klidu. Snad si přeješ, aby na tebe všichni zapomněli.
Ale možná mi na tvých přáních vůbec nezáleží.
