Na počátku byl strom. Později kláda, prkno, deska. Zručnýma rukama řemeslníků se ze dřeva zrodila kytara. Nejkrásnější hudební nástroj, který zpívá, i když mlčí.
Kytary k nám promlouvají ladnými křivkami krku, kobylky i mechaniky. Co kdyby ale opravdu uměly mluvit? Co by nám asi řekly o své strastiplné pouti plné not a akordů?
Možná by prostě a zkrátka mlčely. Vychutnávaly si ticho, které nikdy nezažily, protože vždy, když je někdo probudil k životu, musely ze svých šesti či dvanácti strun kouzlit tóny.
Možná by křičely na celý svět, jak nenávidí muzikanty, kteří je nutí přetvařovat se. Jak je milují, protože dávají jejich bezhlesým tónům tvar.
Možná by zpívaly ze všech sil, aby si užily chvíli svých vlastních rozhodnutí. Volily by svobodně mezi moll a dur. Vybíraly si každý jednotlivý tón a psaly etudy a serenády o těžkém životě hudebních nástrojů. O tom, že každý z nás je vlastně kytarou, která září, když ji někdo rozezpívá.
Kytary nemluví – a snad je to dobře. Duše muzikantova není připravena na smutnou pravdu o sladkém dřevě. Proto dál noří prsty do stříbřitých strun a zpívá o tom, že stojí na zastávce s vypůjčenou kytarou…
njn
(Schmako, 14. 4. 2008 21:05)