Krev. Křik, pláč, umírání. Eru, Elbereth, Vardo, PROČ? Svist čepele. To byla moje zbraň? Ne, jen tmavovlasý Rohir vedle mne se bije o život. Má manželku, děti? Nevím. Má hezké oči a... pro Elbereth... rozťatou hlavu.
Před očima mi víří meče. Přilby. Zohavené obličeje. Jsou lidí nebo skřetů? Nevím, nic nevím. A není to jedno? Jsou mrtví.
A já snad ne? Ležím, hledím do nebe. Je modré. Jako oči elfských dětí. Prázdné, mrtvé oči. Ale co je tohle? Ne, prosím, nechci, aby se zatmělo, nechci skonat s černotou před očima, chci vidět nebe!... To není umírání, to jen smrt přilétá na křídlech orlů. Co na tom, že smrt těch špatných...
Jsem mrtvá. Vím to jistě, vždyť po mně šlapou. Na živé by nestoupli... věřím v to... ale počkat, to jsou skřetí nohy... černé, špinavé... ta špína... jako tenkrát...
Jsem mrtvá? Proč tedy jásají...
* * *
Proč jsem v pekle? Čím jsem si to zasloužila? Nikdy jsem přece nic tak zlého neudělala... ale co jiného je peklo než ty nejhorší vzpomínky? Špína, děs, skřeti... Jsou tolik jiní než lidé? Tolik, aby kvůli tomu všichni umírali?
* * *
„Lež. Napij se. Jak se jmenuješ? Ne, nic neříkej. A neboj se, postarám se o tebe. Aragorne! Promiň, přijdu později. Ano.“
* * *
Jsem v nebi? Proč ta změna? Tohle si přece taky nezasloužím... zabíjela jsem... tak jako jiní. A co je to kolem mě? Nejvyšší, Ainur? Jen oni by mohli mít vlasy jako hedvábí. A co to tu voní? Už vím... listí... stromy. To je můj rodný les? Nebo jsem v Mandosových síních?
* * *
„Maličká, nech toho... podívej se, jsi do těch vlasů celá zamotaná... Nehýbej se, jsi zraněná. Moc ošklivě. Aragorne! Zbyla ti ještě hrstička athelasu? Potřebuji tu Ruce Uzdravitele!“
* * *
Raněná? Uzdravitel? Já... jsem naživu? Nevím... a je mi to jedno... všechno se točí, celé město, celý Gondor, celý svět... Nebo se točím jen já? Učili mne, že nejjednodušší řešení... Ale ne, radši nechám točit svět. Nesmím přijít o ten hlas. Mám ho tolik ráda. Tichý, vemlouvavý. Mluv dál, příteli. Co říkáš? Ne, já nechci vstát, nechci otevřít oči. Nech mne, mám tě ráda, ale...
* * *
„Už jsi vzhůru?“
„Co? Kde to jsem? A ty... co tu děláš? A kdo vlastně jsi? Znám tvůj hlas, ale ne jméno.“
„Počkej, počkej, tolik slov najednou. Neunavuj se. Jsem tu, kdybys mne potřebovala a jmenuji se Legolas, syn Thranduilův. A ty, Krásná dívko? Nebo spíš Zářící?“
„Vždyť víš, oslovuješ mne. Co se stalo? Padla jsem!“
„Jsi zmatená. A není divu. Spi, Calwen. Zítra mi odpovíš na mnohé...“
Počkej, neodcházej! Nechci zůstat sama se svými sny. Vzpomínkami. Slib mi, že mne budeš chránit, ano? Co... co to děláš? To měla být ta přísaha? Nedělej to, na čelo mne líbala matka. Ale tohle bylo jiné... Pečetil jsi ten závazek? Dobře, ale buď tu. Odežeň ty stíny minulých časů...
* * *
„Legolasi?“
„Jsem tady. Dnes žádné otázky. Dnes se budu ptát já, zvědavá Krásná.“
„Proč to děláš? Nemusíš mne česat, nějak to... zvládnu.“
„Kdo jsi?“
„Elfka z elitní gardy Paní Galadriel vyslaná na pomoc králi Elessarovi. Jediná... přeživší.“
„Jak to víš? Konce bitvy ses... nedočkala.“
„Padli předtím... chtěla jsem s nimi.“
„Ale budeš žít. To je přece jasné. Dobře to dopadlo, Calwen, vyhráli jsme.“
Co to říkáš? Nepravdivá slova o vítězství? Vyhráli jsme krví, Zelený lístečku. Krví skřetů, mužů. Elfů. Žen, dětí. Co to děláš? Kam mě to neseš? Nemusíš mne nosit, dojdu sama... no dobrá, tak asi ne. Kde to jsme? Už zase ty vzpomínky. Taky mne nesli... ale jinak než ty. Jsi lepší, tohle se mi líbí. Chceš pomoct rozepnout ty šaty?
„Ne!“
„Klid. Neplač, já ti přece...“
„Tak proč?“
„Potřebuješ se umýt, myslel jsem, že to víš. Proto jsem tě sem donesl. Já ti přece nechci ublížit.“
„Promiň... jsem bláznivá.“
„Ne bez důvodu. Sundám ti ty šaty a naliju sem vodu, ano? Co se ti stalo, Krásná?“
„Jako malá... vyjela jsem si na koni. Daleko, až za obzor. Chytili mě. Muži... Jižané, Haradští... nevím. Než mne otec našel... byl to asi měsíc.“
„A oni...“
„Nevím! Nevím nic, to je nejhorší! Pamatuji si jen špínu. Krev. Útržky událostí. A nejsou to pěkné věci. Mám z nich noční můry, Zelený lístečku. Vidím ty muže... a taky svoje přátele. Elfy. Elitní gardu. Proč jsem nezemřela s nimi?“
„Chci ti pomoct, Krásná. Hrozně moc.“
„Proč mi tak říkáš?“
„Jmenuješ se tak... a jsi krásná. Opravdu.“
„Já... to těžko.“
„A co je tedy krásné, když ne ty?“
„Východ slunce... narození mláděte, silný strom v rozkvětu... smích dětí, radost těch, co mám ráda... mír v zemi... tvoje oči.“
Proč nic neříkáš? Urazil ses? Promiň, to jsem nechtěla! Mluv se mnou, prosím. Nezatracuj mne kvůli dvěma slovům, ač pravdivým. Nebo právě proto? Tak mluv už!
„Já... děkuji, že jsi mi pomohl to smýt, Legolasi.“
„Není zač... Krásná.“
* * *
Tohle... tohle je krása, můj pomýlený elfe. Slunce vstává, nový den. Proč se tak třpytí? Chlubí se stromům, lidem... mně? Ne, bláznivá, svítí na bitevní pole. Snaží se jej zkrásnit, utěšit tu krví nasáklou zem. Vzdej to, Slunce. Posviť sem, na ty vyřezávané sloupy, na ty raněné, co leží a nemohou se na tebe dívat jako já. Je jich tu tolik. Kde to vlastně jsem?
„Jsi v Domech Uzdravování, Calwen. Léčí se zde ranění. Bitvou, mečem, Černým dechem.“
„Nevěděla jsem, že je kolem tolik... takových jako já. Jak jsi zařídil tu koupel pro mne? Oni by přece taky potřebovali...“
„Ne. Ty jsi potřebovala. Oni na sobě mají bláto, krev, ale ty... ty jsi se cítila špinavá... čišelo to z každého tvého pohledu, z každého slova, které jsi šeptala ze sna.“
„Řeknu ti tajemství, Zelený lístečku.“
„Poslouchám.“
„TUHLE špínu vodou nesmyješ. Vím to.“
„Ale proč jsi mi tedy děkovala? Včera jsi byla čistá, to vím... a říkáš, že vodou ne?... čím tedy?“
„Časem. Zapomněním. Láskou.“
* * *
Proč jsi zase odešel? Nechci tě ztratit... a neumím ti lhát. Proč jsi mne po těch slovech neobjal? Proč nepotřebuji soucit a péči jako ostatní, proč potřebuji tvůj hlas? Tvoje oči... oči dítěte, čisté, nevinné... věkovité. Proč?!
* * *
„Calwen? Jsi tu sama?“
„Ano! Ano, jak bych taky nebyla? Všichni z nich někam zmizeli a kdo by tu se mnou byl? Mí přátelé snad?“
Ty, prosím, řekni to...
„Přišel jsem, abych tě odvedl tam, kam šli. Král Elessar... Aragorn, chceš-li...se dnes žení. Bude tu Arwen... Elrond... elfové. Myslel jsem, že bys mohla jít se mnou.“
„Ano... ale ne za nimi. Za tvými přáteli.“
* * *
Bylo to krásné... zvláštní. Ti dva patřili k sobě jako... měsíc a hvězdy či Beren a Lúthien z dávných příběhů. Úžasné. Tolik lidí, pár slov, jeden polibek... a jsou spolu? Navěky...
Legolasi? Proč jsi tady? Mně nemusíš dokazovat lásku, abys mne utěšil... vyléčil. Nemusíš... ale můžeš, při Eruovi, můžeš! Jsi krásný... všudypřítomný... tvoje oči, ruce... rty. Vidím oblaka... ty doteky jsou jako vlahý noční vánek... mlha, ta mlha ne!... a najednou hvězdy... měsíc. Patříme k sobě jako oni?
„Ano, Calwen...“
Ten polibek... byl svatební?
* * *
Pššt, neplač, Lístečku... tvoje slzy bolí, bolí jako rozžhavené železo... neplač, Legolasi...
„Je mi to líto. Byl skvělý... ale ne nesmrtelný. Byl člověk... a já vím, že se s ním jednou setkáš... s jeho duší... s jeho krví... slibuji ti to.“
„Calwen... podívej, Moře.“
„Volá nás domů.“
* * *
Calwen! To ne! Ty mě máš obejmout, ukázat mi dcerku! Ne, prosím, Krásná! Nikdy jsem tě tak už neoslovil, nepřála sis to. Calwen! Otevři oči, probuď se! Pro Erua, ne! Prosím... prosím. Chci, abys tu byla, chci... jsem sobecký? Třeba je ti tak líp, bez vzpomínek, bez špíny...
„Jak se bude jmenovat?“
Maličká? Malá, tys jí k tomu dopomohla... ale ne, co to říkám, ty ne.
„Calwen...“
Zabily ji její vzpomínky.
„Ale to bylo jméno její matky, můj pane. Není přece zvykem, aby...“
Co? Jméno její matky? Ach, ty vzpomínky, zabily ji... ale lásku stejně nezabijí!
„To je jedno... Bude to Calwen.“
* KONEC *