U každého dubu

březen 2007

Mám duši, srdce rozpůlené
rozbité sekyrou na katovském špalku
a divím se té dívce, ženě?
jak může vést prohranou válku?

Křižáčtí rytíři šli proti sobě
s červenými kříži pro Boží vůli
já těžce dýchám sama v hrobě
s marnou láskou rozťatou vpůli

Jedněmi vojáky jsou vzpomínky
které čas doufám! nezamlží
Jiskra v zelené trávě vášně
a stýskání se slzami v očích
a rty sametový

Tam stojí zástup nekonečný
vteřiny, minuty, hodiny
však jeden po druhém padají k zemi
a proč, to snad jen vítr poví

Vítr těch očí…
Vítr, druhý generál
Vítr, či vichřice…
…co žene šípy nabroušené
s ostrými hroty naděje
zraňuje, bodá
a hořký jed
ne, sladký, sladký jako voda!
Bez chuti, ale tak potřebná
Taková je víra?
Pak tedy nechci věřit
nechci se ubíjet hranami

Ale…

Zase to zpropadené slůvko
já už ho neznám, já ho nesmím znát!
Nesmím doufat
Věřit
V déja vu
V to, že stane se zázrak

Ty už se přece nestávají
Proto teď hledím do zrcadla
a proklínám tu slepotu
co drze mi na tvář zas padla
a doufá
Věří
že jedno vojsko vzdá ten boj
a spolu s druhým přijde jaro

Zpět na Básničky