U každého dubu

říjen 2007

Jak kapky deště do blátivého listí
jak listí samo ze stromů podzimních
Padá můj smutek pro lásku pravou
tak buď si jistý
že i konvence padnou jako sníh

Mám se Tě vzdát? Ó můj pane,
já tisíckrát chtěla Tě v žáru své touhy
A když konečně přicházíš ke mně
Jen kvůli jakési podivné ženě
- zove se morálka? –
mám se Tě vzdát?

A zapomenout na Tvé hedvábné ruce
přijít o sny o očích Tvých?
o sloupech stehen, o síle paží
o bezpečí, jež skýtá náruč Tvá?
Mám se Tě vzdát?

Když mocná Epona stojí též při mně,
když i sám Éros skládá mi hold?
Ne, pane,
dlouho jsem žila v zimě.
Teď chci se hřát o plamen Tvůj
třeba i kradený
Nechci se vzdát.

Chci vidět usínat, zítra jak kdysi
oči, jež sladce duši mi rvou
Chci něžně líbat strhané rysy
a smát se šíleně stínům jdoucím tmou
Ale nechci se vzdát.

Až padnou poslední živé stromy
až slunce pro jednou ztratí svůj lesk
až přijedou jezdci na vraných koních
až samu Smrt zastihne stesk
tehdy poslechnu hlas rozumu
Tehdy se vzdám.

Zpět na Básničky