U každého dubu

Aby nebyl nemocný… možná ho Voldemort mučil… nebo že by ho tak dojala ta Brumbálova závěť? Vždyť přece musí být rád, že tu může zůstat. Komu by se chtělo mezi ty vrahy... určitě lituje toho, že se k nim kdy přidal.

Kdyby mě slyšeli kluci... dojetí a lítost v jedné větě „s tím prašivým vrahounským bastardem“. Fakt, že Brumbála nezabil z vlastní vůle a tudíž může zůstat v Bradavicích, akceptovali jen z donucení, a na jeho hodiny chodili s pohrdlivými obličeji a ostentativně ukazovali černé pásky na rukávech.

To si ten pitomec Ron už nepamatuje, jak bolí nespravedlivé obvinění? A ten náfuka vedle něj už taky zapomněl? Loni Brumbálovi rozmlátil pracovnu na cucky a několikrát se zmínil, že ho ředitel tak štve, že už mu Neprominutelné kletby nepřipadají tak hrozné. Když jsem mu to připomněla, skoro mě shodil z lavičky. „Ale to byla jen hra, Hermiono. JÁ ho přece nezabil!“

Ale tohle byla přece taky jenom hra, Harry! Copak to nechápeš? Hra s nebezpečným soupeřem, vysokými kartami a ještě vyššími sázkami!

„Slečno Grangerová, soustředila byste se, prosím, na výrobu vašeho lektvaru?“

Ani nádech sarkasmu a ironie? Žádná jízlivá poznámka? Co se to s vámi stalo, pane profesore? Co z vás zbylo? Zhmotněná únava s očima z odevzdání, která učí studenty Láskyplný odvar. U Merlina, takhle to dál nejde! Musím něco udělat!

„Sakra, Hermiono, co do mě strkáš? Teď jsem tomu parchantovi rozlil jilmovou mízu! Víš, co se mnou udělá?“

„Promiň. Já nechtěla.“

Seřve tě, Rone. Alespoň doufám.

„Pane Weasley, utřete to laskavě.“

Ani se nezastavil. Do háje!

* * *

To ten primitivní lektvar nikdo z nich nepochopil? Že bych kromě bezúhonnosti a sebeúcty ztratil i schopnost vyučovat?

„Vzorky mi postavte sem na stůl jako obvykle.“

„Jako obvykle? Jak to ten vrahounskej hajzl dokáže, chovat se jako by se nic nestalo?“

„Pane Pottere?“

„Tady, pane.“

Úder lahvičky o stůl, smaragdové oči plné nenávisti a černota. Řada černých pásek na bílém podkladu pod obličeji zkřivenými pohrdáním. U Merlina, jak dlouho se tohle dá vydržet? Albusi, proč bylo tvé poslední přání takové? Zůstat v Bradavicích… že prý tu najdu pochopení… blázne.

„Pane profesore?“

„Děkuji, slečno Grangerová, můžete jít.“

Jednolitá čerň hábitu a smutné oříškové oči.

„Slečno? Vy nemáte… vy nenosíte…?“

Merline, od osmi let jsem nekoktal a neukazoval!

„Ne, pane. Nemám a nebudu ji nosit.“

„Proč ne? Všichni ostatní…“

„Nejsem jako všichni. Já nechci nikomu ubližovat.“

Ani tomu, co se stalo ze mě? Jste zvláštní tvor.

„Pane?“

Lahvička s lektvarem skořicové barvy a zvláštní vůní.

Jak dlouho jsem tohle necítil? Dvacet let, třicet? Takhle přece voněl úkryt před světem, před otcem… Tohle je vůně bezpečí, klidu, spokojenosti. Už ji skoro neznám.

„Co je ta silně aromatizující látka?“

„Smrková pryskyřice, pane. Vím, že patří mezi naprosto nemagické substance, ale říkal jste něco, co nám mile voní a tak…“

„V pořádku, slečno. Nemějte strach, o body nepřijdete.“

Uražený skřípot dveří ze sklepení.

Jsem unavený předčasně zestárlý muž s krví na rukou. Všichni to chápou, proč ne vy? Proč mi připomínáte, že jsem takový nebyl vždy? Proč vám chci merlinvíproč děkovat, když už jsem slova díků dávno zapomněl?

* * *

Neuvěřitelné! Nikdy jsem netušil, že lidská duše a hrdost vydrží tolik. Šest hodin urážek, černých pásek a „vrahounských bastardů“. I když, lidská duše… mám vůbec ještě nějakou?

„Smrková pryskyřice, pane…“

Ne. Ne, slečno Grangerová! Jsem vrah, který si tohle všechno zaslouží, ne lidská bytost hodná lítosti! Snesu všechno, jen ne pochopení. Copak mne můžete chápat? A pokud ano, jak vůbec dokážete necítit pohrdání, nenávist… zlobu.

„Dobrý den, pane profesore.“

Opovažte se promluvit. Nemám s vámi mít hodinu, nemám vidět vaše smutné oči ani slyšet ten…

„Slečno Grangerová.“

Tak už jděte.

„Můžu vám něco říct, pane?“

„Už jste to udělala. A odpověď je ne. Nepotřebuji od vás nic slyšet.“

„Chci vám říct, že vám věřím, protože by bylo jen logické…“

„Nepotřebuji…“

„…aby jste se s panem ředitelem dohodli, protože on byl…“

„…nic…“

„…poraněný a vy jste přece neměl žádný důvod k tomu, …“

„…slyšet.“

„…abyste ho zabil. Protože vy nejste Smrtijed, tedy, byl jste, ale zradil jste ho a…“

To nemá cenu.

„..Brumbál vám věřil, protože vy prostě nemůžete mít takovou povahu, abyste dokázal zabíjet.“

„Zabil jsem Albuse.“

„Já vím, ale už jsem přeci říkala, že to bylo domluvené, vždyť to pan ředitel napsal i ve své závěti, a mám další důvody…“

Opravdu je zakázané použít kletbu na studenta? Asi se u Minervy zasadím o výjimku. Jak mám sakra tohle stvoření umlčet? Vždyť se už dobrých pět minut nenadechla! Jestli tohle dokážou všechny ženské, tak proč tenkrát slečna Delacourová používala bublinové kouzlo?

„…hrozně charakterní a zásadový…“

Promerlina, o kom to mluví? Vždyť jsem ji neposlouchal jenom chvíli!

„…a protivný jste jen proto, že nás chcete něco naučit…“

To pořád plácá O MNĚ? Merline, jak ji mám přesvědčit, že…

Znamení Zla na bledé kůži.

„Tohle přece nic nedokazuje! Byl jste Smrtijedem, ale díky vaší morálce jste zkrátka musel odejít! Nemohl jste…“

Silencio. Školní trest. Stopadesát bodů dolů. Tohle se přece nedá poslouchat! Jděte a napište esej na téma Chvalozpěv na Severuse Snapea!

„…vždyť vy byste nedokázal zabít z nenávisti…“

Tak dost.

Překvapené oči, ústa na ústech, jemnost její dlaně…

Konečně zmlkla.

* * *

Proč? Proč to udělal? Celou dobu na mě koukal jako na nějakého obvzlášť odporného živočicha naloženého v láku.

Tak proč mě políbil? Evidentně nechtěl slyšet, proč mu věřím, možná jsem ho dokonce otravovala, ale musela jsem mu to říct! Nikoho jiného nemá…

Možná je vážně jen osamělý… možná mu to prostě přišlo jako dobrý nápad. Alespoň to tak připadalo mně…

A nebo třeba… ne, to není možné. Ale co kdyby přece… Koneckonců, on má své naložené živočichy rád.