U každého dubu

„Jmenuji se Odysseus. Jsem Řek z ostrova Ithaka. Abych učinil zadost vlastenectví – vřele Vám tento ostrov doporučuji ke strávení dovolené. Války pouze jednou ročně, dvanáctiměsíční zásoba kvašených vinných hroznů, velký výběr ubytovacích zařízení, výška, tlak, teplota a rosný bod vyhovující. Ale dost reklam.

Nemám takové chvalozpěvy rád. Před mnoha lety jsem se jedním podobným nechal nalákat na dobrodružnou výpravu známou pod krycím názvem Trojská válka. Ano, přiznávám, zlákala mne šance setkat se se světoznámou Miss Mykény s uměleckým jménem Helena Trojská. Připásal jsem tedy meč, nahodil štít a po boku svých věrných přátel zamířil do maloasijské Troji. Na místě mne zaujala nabídka tuzemní cestovní kanceláře slibující neobvyklý pohled na trojskou architekturu. Jistě, byl vskutku neobvyklý.

Bohužel pouze pro ty šťastlivce, kteří si v prkenném bednění improvizovaného dopravního prostředku našli díru po suku. Poté, co se ubohý kůň na třetím kruhovém objezdu rozpadl, vyděsili se místní domorodci natolik, že město urychleně opustili. Naneštěstí jsme já a má posádka byli tímto zaneprázdněni dosti dlouhou dobu, a tak jsme prošvihli odjezd vůdčí lodi, která jako jediná měla mapu. Byli jme tudíž nuceni vyrazit naslepo vstříc temným vodám a ještě temnějším zítřkům.

První zádrhel nastal, když jsme se pokusili načerno přespat v hotelu zvaném Kyklopské doupě. Nikdo z nás netušil, jak doslovně je třeba brát název. Skončili jsme v ředitelně, snažíce se vysvětlit peněz chtivému Polyfémovi, že si ten jeden nocleh odpracujeme. Marně. Zavřel nás mezi dobytek. Po geniálním nápadu mého plavčíka jsme nakonec unikli jako „mořští vlci v bílém rouše beránčím“.

Dalším významným zdržením byla zastávka na zemědělském ostrově v karanténě. Před nedávnem se tam rozšířil prasečí mor a vedoucí místních agronomů Kirké trvala na tom, že v rámci zvýšení statistiky musíme zůstat. Odmítli jsme – nejsme přeci žádná prasata.

Ve chvíli, kdy jsme konečně spatřili břehy rodné země, se lodnímu navigátorovi povedlo zabloudit opravdu řádně. Zavedl nás do samotného podsvětí, odkud jsme po krátké prohlídce s dvojjazyčným komentářem byli opět vykázáni. Výlet to byl velmi zajímavý, pouze místní vrátný působil trochu nevrle. Ovšem chápu ho, tak stereotypní činnost, jakou je převážení mrtvých duší, může být po čase trochu iritující. Také jsme zde zažili několik velmi zajímavých setkání, kupříkladu se samotným kastelánem Hádem a jeho poněkud nevýraznou manželkou. Působili tak nějak – jak to říct? – mrtvě.

Za všechny další potíže na cestě jmenuji jen průjezd kolem ostrova, kde probíhala soutěž Sirény hledají Superstar; večeři, k níž jsme od šílených pastevců dostali steak z ještě šílenějších krav nebo například průplav v předvolebním období mezi sídlem levicové strany SKYLLA (Strana kyselých levicových Latéňanů) a pravicové Charybdy (Charta rybářů darebáků). Přesto přese všechno jsme se nakonec v pořádku dostali domů. A tak tu teď sedím na břehu a poslouchám známé šumění moře. Jsem doma.“

Odysseus konečně skončil své vyprávění. Dav kolem něj zůstal užasle sedět a zíral na známého mořeplavce s otevřenými ústy. Černovlasý chlapec v první řadě jen přikývl a přihnul si z lahve.

„Tys tu pěkně zvlčil, Télemachu,“ lískl mu otec pohlavek, „ale teď pověz, synu drahý, kde je matka? Kde je má drahá Penelope?“

„Kde by byla,“ škytl synek, jejž chybějící otcovská ruka v době dospívání nadobro odsoudila k břemenu alkoholismu.

„Sedí doma s těma chlapama. Ostatně jako vždycky.“

„Chlapama? Jako VŽDYCKY?“

Odysseovi zaplály oči patologickou žárlivostí, zvedl se a vyrazil  k domovu. Veden neomylným tušením rozrazil dveře síně a majestátně vstoupil. Vyhnal všech třináct rozvodových právníků, kteří se po deset let snažili přesvědčit věrnou Penelope a rozdělit si její majetek v nekonečných soudních tahanicích, políbil ženu a rozvalil se do své oblíbené trojnožky. Inu – byl doma.