Povídku věnuji Birute s přáním krásných Vánoc.
Dále pak všem, kteří mají rádi mýty a/nebo vlkodlaky.
K úplnému pochopení je třeba zběžná znalost vikingských legend.
-------------------------------------------------------------------------------------------
Toho dne se bohové shromáždili u Ódina v jeho paláci ve Walhale. Tentokrát však nepřišli oddávat se radostem a požitkům z bohatých jídel, hojně zalévaných medovinou. Museli si zachovat chladné hlavy a bystrou mysl. S ustaranými tvářemi přemýšleli, jak čelit hrozícímu nebezpečí: vlk Fenrir, hltavá a ukrutná příšera se chystá přepadnout nebeskou říši Asgard, sídlo bohů. Fenrir pocházel z rodu Obrů, kteří byli po stvoření světa prvními obyvateli Asgardu. Od té doby, kdy je bohové odtamtud vyhnali, Obři nepřestali osnovat plány na pomstu.
* * *
Na temně černém nebi v bradavické Velké síni se počínaly stahovat mraky. Jako by hrad sám ve svých pevných základech pociťoval blížící se bouři. Na tomto místě, které se stalo posledním útočištěm všech, jenž nehodlali sklonit hlavu před znamením lebky a hada; na místě, jež by mělo patřit rozzářeným dětským úsměvům a neumělým prvním kouzlům, se sešel celý Fénixův řád, aby rozvážil další postup ve válce.
Blonďatý mladíček na konci stolu po pravici unavené rusovlásky znovu rozhorleně zvedl hlavu k bělovlasému čaroději.
„Nepřidá se k nám nikdo. Nikdo, ani jediný z nich. Všichni se až příliš bojí Šedohřbeta. Objevil se mezi nimi jako stín, posel samotného ďábla, ale přináší jim naději. Albusi, pro kohokoliv z kouzelníků jsou sběř, nečistá lůza. A Šedohřbet jim skrze Vy-víte-koho může nabídnout všechno. Bázlivějším klid, zoufalým svobodu, krvelačným oběti. A jestli proti nám půjde smečka vlkodlaků s vycejchovaným Znamením… Merlin s námi.“
„Nenašel se žádný, který by si vzpomněl na svou minulost, Remusi? Žádný vlk, ve kterém zbyl alespoň střípek člověka?“
„Těžko hledat lidskost tam, kde ji není komu dávat. Nedozvěděl jsem se nic ani o tom plánovaném útoku. Jsme sami, Brumbále.“
* * *
„Co nám vlastně brání zabít toho prokletého vlka?“ řval Thor, bůh s rudým vousem. „Nechte mě to zařídit. Jediným úderem Mjölniru, svého božského kladiva, které se ještě nikdy neminulo cílem, mu roztříštím hlavu. Konečně budeme moci oslavit vítězství za bohatým stolem!“ Frig, jeho manželka se zlatými vlasy, se ho marně snažila ukonejšit. Připojil se k ní také bůh Balder - Spravedlivý.
Rada bohů se už kdysi předtím takto sešla pod vedením boha války a moudrosti Ódina a rozhodla, že vlka nezabijí, aby neposkvrnili čest nebeského království zločinem.
* * *
„Jen ať přijde! Ať zkusí zabít rychleji, než to dovedou naše hůlky. Prokletý Šedohřbet! Nechte mi ho! Možná že umřu, ale tu příšeru vezmu s sebou!“
„Rychle bys dával život v sázku, kamaráde,“ pochmurně potřásl hlavou rozcuchaný mladík a pohledem uklidnil vyplašenou rusovlásku. „Žádné umírání, dokud tu máš nás a Lily. Na nějaké nesmyslné hrdinství ani nemysli.“
Dívka se k Jamesovi roztřeseně přitulila.
„Už mluvíš skoro jako oni. Samá krev, nenávist a zabíjení. Ani trochu ho nelituješ?“
„Neslyšelas ty fámy, co o něm kolují? Prý má podivnou zálibu v dětech,“ sjely obrýlené oči po Lilyině vystupujícím břiše.
„Sirius má pravdu. Musíme se bránit, ale Bradavice nepošpiní zbytečně prolitá krev.“
* * *
„Čím bychom pevně připoutali takovou silnou obludu?“ Bohové bezradně uvažovali, jak by spoutali svého protivníka, ale žádné řešení nenašli. Bylo to však již neodkladné, protože proroctví je varovalo. Fenrir se připravuje k útoku. Musí ho tedy zneškodnit, aby nemohl zaútočit.
Nakonec použili kouzelnou stuhu ze šesti vzácných složek: medvědí šlachy, ptačí sliny, horských kořenů, kočičího mňoukání, ženského vousu a rybího dechu. Lstí vlákali vlka do pasti a tímto provazem jej chtěli spoutat. Fenrir ale nebyl hloupý a od bohů si vyžádal záruku – jeden z nich musí vložit svou ruku do jeho tlamy. Ani samotný Ódin se něčeho tak šíleného neodvážil, až nakonec z řady vystoupil bůh války Tyr, uctívaný pro svou přímou povahu.
* * *
Na dlážděném prostranství se jedna po druhé počaly objevovat postavy zahalené v kápích. Jako poslední se přemístil vysoký muž se slepenými černými vlasy, které podivně připomínaly zvířecí srst. Mávl postupně rukou do několika směrů a Smrtijedi se poslušně tiše rozběhli do všech stran.
Šedohřbet si špinavou rukou se zažloutlými nehty prohrábl pocuchanou hřívou a spokojeně zavrčel. Vypadalo to, že zatím vše vychází zcela bez problémů. Vydal se hlavní branou přímo do nitra hradu.
Neměl nejmenší obavy, dokonce si ani nekryl záda. Nepochyboval o dokonalosti Pánova plánu a neměl nejmenší zájem o to, aby se mu někdo motal pod nohama, až dostane slíbenou odměnu. Ostatně, nebýt příslibu těhotné oběti, neúčastnil by se vyplenění Bradavic ani z poloviny tak ochotně. Moc dobře věděl, že poslední bitva, ta s vůní krve a slávy, se odehraje jinde a jindy.
S hlavou plnou špinavých myšlenek zatočil za roh a ztuhl. Pootevřeným oknem dopadal na podlahu pruh stříbrného měsíčního světla. Touha po silném těle, po nozdrách, které tak rády cítí krev, a po ohnivých vlčích očích přehlušila slabý hlas intuice kdesi hluboko v jeho nitru. Jediným plavným krokem vystavil své tělo zhoubnému měsíci a vyrazil ze sebe táhlý výkřik, který postupně přešel ve zmučené vytí.
Obrovský černý vlk se těžce vyškrábal na nohy a zavrčel. Stále trochu těžkopádně se rozběhl. Dál, dál! Kousnout, roztrhat, zabít!
U posledního okna v chodbě se zarazil. Drápy tiše cvakly o podlahu. Něco se mu tu nezdálo. Všechny smysly, zostřené vlčí podobou, ho varovaly před blížícím se nebezpečím.
„On tu návnadu nespolkne, Albusi,“ zoufale šeptla Minerva, ukrývajíc se spolu s ostatními v tajném výklenku na konci chodby. „Nepůjde k nám.“
Řada napřažených hůlek poklesla. Tváře všech se naplnily beznadějí, když pohlédli na nehybnou vlčí siluetu vprostřed chodby. Fenrir obnažoval kořeny zubů, ozýval se hrdelním vrčením, z koutku tlamy mu odkapávaly sliny, ale nezdálo se, že by se hodlal přiblížit alespoň o krok.
V tom okamžiku se od stěny odlepila hubená postava. Zavlály blonďaté vlasy – skok – a na zem již dopadl vyzáblý světlý vlk. Vyzývavě zavrčel. Šedohřbetovo ovládání otupené přeměnou prasklo jako napnutá struna.Vyrazil kupředu. Krev! Boj! Zabít!
Ve chvíli, kdy zabořil své zuby do Remusova boku, stalo se několik věcí najednou. Oknem zavlál vlhký vítr od jezera a pachem rybiny zahltil vlkodlakovi čenich. Samotné základy Bradavic se mu zatřásly pod nohama a připravily jej o stabilitu. Nad Fenrirovou hlavou se mihl červenozlatý pták a se zlostným skřekem mu plivl do očí. Oslepil ho. Oslabený vlkodlak se v bojovém zápalu konečně dostal před výklenek a první tři postavy využily své šance. Hagrid s medvědí silou, Minerva jako vždy s kočičí grácií a Lily se statečností hodnou mužů mrštili svá kouzla proti šedému hřbetu. Zasáhli.
Obrovitý vlkodlak zůstal tiše a bez pohybu ležet na zemi.
* * *
Velký vlk prohrál. Bohové si ulehčeně vydechli a s obdivem děkovali zmrzačenému Tyrovi. Vždyť jeho oběť vyvážila nečestný úskok, kterého se dopustili vůči Fenrirovi. Jen Tyr se neradoval. Bohyně mu sice přiložila na ránu kouzelný balzám, ale on, nejodvážnější z bohů, zůstal už navěky zmrzačený.
* * *
Nebe ve Velké síni bylo projasněné sluncem. Po dlouhé době bylo opět co oslavovat. Jistě, vyhráli bitvu, ne válku, ale přemožení Šedohřbeta bylo příslibem lepší budoucnosti. Všichni se veselili u jídla a pití, protože konečně jednou nehrozilo, že Voldemort zaútočí. Vždyť přišel o jednoho ze svých nejvěrnějších.
I Remus si přišel připít s ostatními, statečně přemáhaje bolest z palčivé rány v boku. Poppy dělala, co mohla, ale některé rány se nikdy neuzdraví. Přesto statečně pozvedal pohár vysoko k nebi a stejně jako všichni vedl rozmluvy plné naděje. Na rozdíl od nich však měl v očích zvláštní šedavý kal.
Možná už tehdy věděl, že některým legendám je třeba naslouchat až do konce.
----------------------------------------------------------------------------
V povídce jsou použity citace z těchto děl:
Claude-Catherine Ragache: Vlci, mýty a legendy
Gilles Ragache: Vikingové, mýty a legendy
(upraveno, kráceno)
