Zahalený muž kráčel špinavou ulicí a v kapse pevně svíral hůlku. Kamenné zdi mnohonásobně zvyšovaly zvuk jeho kroků, ale on jako by ten rachot neslyšel. Kladl dál jednu nohu před druhou a procházel uličkou s jednoznačným cílem. Mířil k zhroucené postavě, která ležela v jednom z mnoha opomenutých zákoutí. Sotva dvacetiletý mladík tu těžce oddychoval v kaluži špíny a krve. Čaroděj se k němu prudce sklonil.
Chlapec pozvedl zakalené oči, které kdysi dávno plály nezdolnou černotou. Teď měly barvu pošlapaného papíru. Vybledlé, vodové, lhostejné. Snad v nich ten muž v plášti viděl tu dávno zapomenutou životní sílu, tu touhu ukázat se všem. To naivní odhodlání, ukřivděnost a dětinskou touhu po pomstě. Bolest zrady a zklamání, bolest nepochopení. Vůli žít a zabít.
Možná v nich viděl dítě, kterým mladík kdysi byl. A ne tak dávno. Dítě, které ještě nemělo zorničky zúžené působením drogy a ruce rozpíchané od jehel injekčních stříkaček. Možná proto zatřásl chlapcovým ramenem a tiše promluvil.
„Vstávej. Takhle nemůžeš žít. To nejde, ničíš se. Vstávej, prosím.“
„Nechte mě být! Co je vám do mého života? Dejte mi pokoj! Jděte pryč!“
Hlas mu přeskočil. Vyčerpaně vstal a máchl rukou. Dlouhý rukáv se mu svezl k lokti. Naučeným pohybem jej přetáhl zpět přes jizvy na žílách.
Kouzelníkovi se zatmělo před očima.
Severus prudce zatřásl hlavou a rozhlédl se. Seděl v pohodlném křesle ve svém kabinetu. Natáhl ruku ke stolku a nahmatal Uspávací lektvar a svou hůlku. Byl v Bradavicích. Když se vrátil z té cesty, usnul. Takže… ta ulička, mladík… Promerlina, co to jen bylo?
Vstal a vydal se ke dveřím. Zastavil se u nádržky s vodou a zíral do lesklé hladiny. Jako nastavené zrcadlo… takže kdyby nebylo kouzel, dopadl by… Ale ne. Byl to sen. Jen pouhý sen.
Otevřel dveře. Levý rukáv hábitu se mu vyhrnul nad loket.
Naučeným pohybem jej stáhl zpět.
KONEC
